Považuji se za pravicově smýšlejícího člověka a přesto nebo možná právě proto se považuji za příznivce venezuelského prezidenta Huga Cháveze. Neprovádí totiž násilnou formu znárodnění, ale snaží se o vyšší výkonnost Venezuelské ekonomiky.
K zestátnění došlo ve Venezuele už v polovině 70. let a nikoliv nyní.
Zatímco obyvatelé Evropy jsou zvyklí na jistou hladinu sociálních jistot, danou například teritoriální ale i ekonomickou dostupností zdravotní péče a důchodového zajištění, v latinské americe tento fenomén existuje pouze na Kubě (i když tam je to zrovna diskutabilní, vzhledem k tomu, že nejsou zdroje k elementárnímu financování) a částečně v Mexiku, díky sociálním programům zajištěným významnými na USA navázanými zaměstnavateli. V jiných částech tohoto bohatého kontinentu neexistuje vůbec žádné přerozdělování ekonomických zdrojů v sociální oblasti.
Politický úspěch reforem zahájených Hugem Chávezem je spojený právě se snahou o zahájení elementárních sociálních programů. Přestože se hesla "Boj proti chudobě" a podobné mohou zdát levicová, mají v případě Venezuely (a následně Bolívie, Ekvádoru a částečně Brazílie) racionální podstatu. Rozevřené nůžky mezi vrstvou bohatých a chudých snižují v důsledku výkonnost ekonomiky. Zvyšují se totiž rizika nestandardních postupů ze strany chudých - krádeže, únosy, teroristické skupiny a tudíž se ekonomicky prodražuje ochrana zdraví, života a majetku všech potenciálně ohrožených. I američtí, němečtí nebo třeba i britští ekonomové upozorňují, že snížení procenta chudoby má přímou úměru na snížení ekonomické náročnosti ekonomiky jako takové. Ve své podstatě tak vyšší přerozdělení zisku z těžby nerostných surovin, což je v případě Venezuely otázka dvou třetin ekonomiky, ve prospěch chudých přinese vyšší ekonomickou výkonnost Venezuely a tedy i tamních zahraničních investorů.
Navíc "znárodňování" ve venezuelském pojetí znamená okamžitý několikanásobný výnos pro stávající akcionáře a cestu k zajištění ekonomické prosperity v budoucnosti.
