Pepa je fajn, ale Kája byl lepší

I Papež je jen člověk. Během života i po smrti. Každý člověk se však tím, že na něj vzpomínáme stává nesmrtelným. O některých lidech to platí obzvlášť.

Poprvé jsem Vatikán navštívil v roce 1990. Prošel jsem si Řím pěšky od nádraží Termini, kolem Kolosea a Fora Romana, přes památník Vittoria Emanuele II a Andělského hradu, až po Vatikán. Návštěva svobodného světa na straně jedné a sídla katolické církve na straně druhé na mě zanechali na prahu dospělosti silný dojem. Pociťoval jsem silný vnitřní pocit radosti a měl jsem chuť poděkovat tehdejšímu Papežovi, který používal jméno Jan Pavel II. ačkoliv se narodil jako Karol Wojtyla. Byl mimořádně charismatickou osobností a svojí neúnavnou osvětovou prací včetně množství cest přispěl významnou mírou k pádu nelidských režimů na východ od Chebu. Měl jsem ho rád.

Letos jsme navštívili Vatikán ve dvou. Bylo nám fajn a na Karola Wojtylu či Jana Pavla II. jsme si s dojetím v podzemí pod chrámem svatého Petra vzpomněli. A nebyli jsme sami. Hrobku předposledního papeže poznáte podle toho, že se před ní nepřetržitě modlí množství lidí.

Dnes ve Vatikánu vládne jiný papež. Josef Ratzinger je mimořádně vzdělaný a na pohlednicích i fotografiích se usmívá. Ale na mě letos udělala větší dojem Fontana di Trevi. A přitom šlo zřejmě o totéž. O lásku.

A tak si vyberte. Můžete jít přes celé věčné město pěšky a uvědomit si sílu ducha. Ale máte možnost také projet si totéž autobusem. A se zmrzlinou v ruce hledat fontánu. Důležité je najít správný směr.