Člověk v plísni

V souvislosti s humanitární katastrofou v Haiti se opětovně vzedmula mezi lidmi vlna solidarity. Mnozí z nás při sledování bulvárních zpráv a při čtení comicsového zpravodajství začnou slzet a hned mačkají na svém telefonu dárcovskou esemesku. Armády šílenců v takzvaných humanitárních organizacích se tetelí radostí. Budou mít na své letenky, platy a naftu. A možná zbude pár dolarů i na nová a ještě větší terénní auta a krásné nerozbitné počítače.

V oblasti mezinárodní charity a pomoci potřebným pracuje veliké množství ušlechtilých lidí, kteří se snaží pomáhat svým bližním i vzdáleným. Za tuto jejich obětavou činnost jim patří bezesporu poděkování a veliké uznání. Business s humanitou má však i své stinné stránky a ty bohužel převažují. Činnost takzvaných humanitárních organizací je především nekoordinovaná, mizerně řízená a mimořádně drahá. S výjimkou náboženských institucí jako jsou různí křesťanští misionáři a muslimská bratrstva, jde v podstatě jen o business.

Často jezdím služebně do západní Afriky. Tam se z různými formami humanitární pomoci jako Evropan setkáváte na každém kroku. V letadle s Vámi letí mnoho poradců a pomocníků, někteří i Business Class. Když vystoupíte z letadla a zamíříte ven z letiště, tak humanitární pracovníky poznáte tak, že na ně čeká terénní klimatizovaný automobil s řidičem a teprve když kolona humanitárních pracovníků odjede, máte šanci i Vy na domluvení si cesty taxíkem s otevřeným okýnkem. Po hodině a půl cesty dorazíte k hotelu, který jste si zarezervovali a kolem roztomilého bazénku poznáváte několik humanitárních pracovníků a pracovnic. V recepci Vám třeba řeknou, že Váš pokoj bohužel volný není, protože zítra začíná mezinárodní konference o metodice pomoci hladovějící Africe a představitelé různých humanitárních organizací obsadili celý hotel. Nezbývá Vám nic jiného, než svá zavazadla znovu naskládat do taxíku a za vydatné pomoci taxikáře najít alespoň nějaký penzión, abyste měli vůbec kde přespat. Po dalších dvou hodinách ježdění po nezpevněných cestách a za tmy, protože ekologičtí aktivisté zakazují africkým zemím těžit uhlí a vyrábět elektřinu a nafta do generátorů je jen pro vyvolené, nakonec něco najdete. Když máte štěstí, poteče Vám ve sprše i voda. Ráno se probudíte a po skromné snídani se pokusíte vyrazit na domluvenou schůzku. Zastupujete přeci společnost, která hodlá v zemi vybudovat elektrárnu a sama to zainvestuje. Cesta taxíkem trvá dvě hodiny a tak máte čas rozhlížet se. Já jsem při pohledu z okna počítal budovy humanitárních organizací. Za ty dvě hodinky jsem jich napočítal dvě stě. A to jsem taxikáři kromě jízdného musel zaplatit ještě i půl nádrže nafty u benzínky. Tam jsme se chvilku zdrželi, protože přijeli čtyři velké terénní automobily nějakých humanitárních organizací a ty mají proklatě velké nádrže. Jednání jsem naštěstí stihl a tak jsme se dohodli. Projekt jsme zafinancovali a je hotov. Už brzy bude v jedné západoafrické zemi malá elektrárna, která pomůže několika vesnicím minimálně v tom, že tam nebude tma. Když jsem tam byl naposled, odjížděly odtamtud zástupci nějaké humanitární organizace. Prý navždy.

Po tmě lidé žijí v plísni. V Haiti i v Africe. A řešením rozhodně není financování dalších nesmyslů, letenek, platů, aut, počítačů a satelitních telefonů armády cestovatelů a sexuálních zvrhlíků, kteří se schovávají za humanitární organizace. Já jim esemesku rozhodně nepošlu.