Dvě neskutečně dlouhá volební období prvního afroamerického prezidenta jsou už brzo za námi. A to je dobře.
Když byl před osmi lety zvolen americkým prezidentem Barack Hussein Obama, většina světa byla v očekávání změny a naděje. Afrika byla v extázi, že „jejich“ bratr něco konečně dosáhl. Arabský svět se těšil na prezidenta s velmi muslimským jménem. Ekologičtí velkopodnikatelé začali ve velkém připravovat daně ze vzduchu a přeletu tetřívků. Komunisté všech zemí se radovali z toho, že velké dílo započaté soudruhem Jimmy Carterem a velkolepě rozšířené soudruhem Billem Clintonem bude pokračovat a někteří studenti (většinou naprosto zbytečných a nepotřebných oborů) dychtivě očekávali legalizaci drog, multisexualitu a geneticky upravenou vegetariánskou stravu.
Obama začal dobře. Aniž by cokoliv udělal, dostal Nobelovu cenu míru. Teprve později teatrálně dopadli kdesi v Pákistánu v poklidu žijícího a v té době v podstatě neškodného bývalého spolupracovníka amerických tajných služeb Osámu Bin Ládina. Revoluční přestavba a demokratizace amerického zdravotnictví snížila už tak mizernou kvalitu veřejných nemocnic a díky této „reformě“ vznikl v USA nový perspektivní obor podnikání a to zdravotní turistika.
Obamovi se velmi rychle podařilo přesvědčit „bratry“ v Africe, že s nimi nemá nic společného. Jeho administrativě se velmi rychle podařilo zlikvidovat sice totalitní ale fungující země jako Irák, Libye, nadvakrát Egypt a nakonec i Sýrii. Zejména polapení Saddáma Hussajna a jeho oběšení v živém přenosu a veřejné lynčování, vraždění a zohavení těla Muammara Kadáffího, které zejména Hillary Clinton považovala za velmi veselou grotesku, patří k vrcholům Obamovy diplomacie.
Jako zlatá nit se oběmi funkčními obdobími Obamy jako prezidenta táhla jeho jen obtížně skrývaná nenávist vůči Izraeli. Tato jeho libůstka byla korunována minulý týden, kdy díky Obamově diplomatické obratnosti OSN přijalo další nesmyslnou rezoluci o tom, jak Izrael dělá cosi hrozně špatně tím, že na vlastní náklady buduje infrastrukturu, která slouží bezplatně obyvatelům Palestinského státu, a že staví domy a byty pro platící zákazníky z obou zemí na pozemcích, které byly velmi draze vykoupeny od palestinských vlastníků, kteří mají velmi blízko k vládě v Ramalláhu. O dalších rezolucích omezující práva jednotlivých náboženství používat ke svým úkonům tradiční místa, která používala po staletí, ani nemluvě.
Mezi aktuálně největší úspěchy Obamovy stopy v dějinách patří bezesporu takzvaný Daesh (někdy nazývaný také jako Islámský stát), což je teroristická organizace, která byla vynalezena jako projekt proti jinému americkému projektu, který se zvrhnul. A tak se historie opakuje. Nejdříve to byl projekt Taliban a když zvlčel, vymyslela se Al Kájda, když zvlčela ta, vymyslel se v Iráku Daesh. Když Daesh vtrhl na východ Sýrie, oživili se tamní buňky Al Kájdy, které byly pod různými pseudonymy vydávány za demokratickou opozici legitimní vlády v Damašku. Přestože používali chemické zbraně proti civilnímu obyvatelstvu (ano „demokratická“ opozice, nikoliv Asad), přestože používají středověké nástroje mučení (například kamenování) a poprav (oblíbené je uříznutí hlavy například) a z pomocí amerických, evropských a saúdských zdrojů ovládali některá východní předměstí Aleppa. Celý ten chaos způsobený v Afghánistánu, Iráku, Libyi a Sýrii spolu se Somálskem, které sloužilo jako cvičiště a experimentní území už od dob, kdy byl Černý jestřáb sestřelen, jsou také hlavní zdroje uprchlického vlaku (nikoliv vlny), který se v podstatě nepřetržitě valí do Evropy. I to je zásluha Obamy a jeho prozíravé politiky.
Podle poslední pohádkové teorie Obama za nic nemůže a všechno řídí prostřednictvím hackerů Putin. Nějak se mi to nezdá. A docela se těším na okamžik, kdy nově zvolený prezident tenhle hacknutý počítač restartuje a udělá v USA a potažmo i jinde na světě pořádek.
